Menu
Vážení čtenáři, v minulém čísle Ivančického zpravodaje jsme slíbili článek o velmi úspěšné absolventce našeho gymnázia. Zde tedy plníme slib.
Budeme si povídat s Ing. Kateřinou Orságovou, která na GJB Ivančice složila maturitní zkoušku v roce 2018 a poté zahájila studium na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického v Praze. V roce 2023 získala inženýrský titul v oboru Jaderné inženýrství – jaderné reaktory a v současné době pracuje jako technolog reaktorové fyziky – specialista v Jaderné elektrárně Temelín.
Katko, díky, že jsi souhlasila s rozhovorem pro náš zpravodaj.
To já děkuji! Moc mě těší, že na mě milé ivančické gymnázium ani dlouhých šest let po maturitě nezapomnělo, tak jako jsem já ani v nejmenším nezapomněla na něj. Kdykoli narazím na novou zprávu o své středoškolské alma mater, pokaždé se raduji z nových a nových úspěchů jejích studentů i vyučujících; vyučujících, z nichž mnoho v průběhu gymnaziálních studií vedlo i mě, a bezděky mi tak pomáhalo stát se tím člověkem, kterým jsem dnes.
Dnes je z tebe jaderná inženýrka. Jak a kdy jsi přišla na to, že se chceš věnovat fyzice, a zrovna jaderné fyzice?
S oblibou říkám, že jaderná fyzika je moje láska na první pohled, respektive na první návštěvu informačního centra Jaderné elektrárny Dukovany. Nemohlo mi být víc než deset let, když mě tam rodiče poprvé vzali na prohlídku, a ačkoli jsem tehdy neměla nejmenší tušení, co že je to vlastně ten „neutron“, o kterém toho paní průvodkyně tolik navykládala, naprosto mě to fascinovalo. Fascinovalo mě, jak může něco tak titěrného, nepatrného, něco, co ani není vidět, mít tak obrovskou sílu; a ta dětská fascinovanost mi, hádám, už zůstala. Stejně jako mi vzpomínka na ten den zůstala uchovaná v mém deníčku s růžovými deskami, který jsem si tehdy jako správná malá holčička vedla, a kam jsem si tehdy mezi spoustu samolepek, srdíček a obrázků mého tehdejšího křečka Bobíka nakreslila svůj první jaderný reaktor. Tedy, vypadal spíš jako havarované UFO, ale naštěstí jsem tu drahocennou kresbičku už jako malá duchapřítomně opatřila popiskem.
Studium jaderné fyziky pro tebe tedy po maturitě byla jasná volba?
Výběr vysoké školy pro mě popravdě řečeno byl vším, jen ne jasnou volbou. Ačkoli fyzika spolu s matematikou patřily po celou dobu studia na gymnáziu mezi moje neoblíbenější předměty, velmi záhy jim začaly konkurovat jazyky v čele s naší mateřštinou. Bavilo mě pronikat do jejích logických zákonitostí, odhalovat skrytá pravidla, ale také to vše používat k vlastnímu tvůrčímu psaní… A naneštěstí mi to, alespoň podle tehdejších výsledků z olympiád, docela šlo. Rozhodnutí v maturitním ročníku tedy bylo těžké, bolestné a nakonec velmi pragmatické; perspektiva budoucího uplatnění promluvila jednoznačně pro volbu technického směru.
Na studia ses tedy vydala do Prahy na Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou.
Přesně tak. Uvažovala jsem sice i o studiu energetiky na VUT v Brně, ale uhlí, voda a plyn mě jako zdroje energie ani zdaleka nepřitahovaly tolik jako jádro, a to jsem mohla studovat jedině na ČVUT v Praze. Protože je ovšem Jaderná fakulta nechvalně proslulá tím, že titul si z ní odnese průměrně jen jeden z deseti nastupujících studentů, samozřejmě jsem počítala s tím, že na tom uhlí, vodě a plynu nakonec stejně skončím. Že se tak nestalo, dodnes soukromě považuji za malý zázrak, avšak o to víc jsem za něj vděčná.
Předpokládám, že to nebyl ani tak zázrak jako spousta tvrdé dřiny. Co pro tebe bylo při studiu nejtěžší?
Nejtěžší bylo nepolevit. K mému štěstí člověk zdaleka nemusí být matematicko-fyzikální génius, aby na Jaderné fakultě obstál; musí být ale připravený ze sebe vydat to nejlepší a v ideálním případě to vydržet celých pět let. Za tu dobu jsem měla nejednou pocit, že už to dál nezvládnu, už nedokážu diagonalizovat další matici, určit termodynamickou účinnost dalšího Rankin-Clausiova cyklu, vyřešit další parciální diferenciální rovnici druhého řádu… Naštěstí jsem ale nakonec vždy v chladné a neúprosné logice výpočtů dokázala najít krásu a zalíbení, a to mě hnalo kupředu. To a moje prokletá nechuť se vzdávat. A když jsem prošla nejnáročnějšími třemi roky bakalářského studia, bylo to už jen a jen lepší.
V průběhu inženýrského studia jsi získala i stipendium Marie Curie-Sklodowské, o kterém jsme psali v minulém čísle Ivančického zpravodaje. Přiblížíš nám, v čem takové stipendium spočívá?
Dovolte mi parafrázovat oficiální webové stránky Mezinárodní agentury pro atomovou energii: Stipendium Marie Curie-Sklodowské je součástí programu pro podporu žen působících v oblasti jaderných věd. Každoročně je takto oceněno přibližně 100 studentek magisterských oborů z celého světa, přičemž ocenění kromě stipendia pokrývajícího školné a náklady na živobytí zahrnuje i příležitost vycestovat až na 12měsíční stáž na libovolném pracovišti MAAE. Oceněné dívky jsou vybírány s přihlédnutím ke konkrétnímu studovanému oboru, motivaci a rovněž k geografické a jazykové diverzitě.
Jaká byla v takové konkurenci tvá cesta k úspěchu?
Bude to na první poslech znít všelijak, ale má cesta měla v podstatě jediný krok, a to se přihlásit. Hned to vysvětlím: jakkoli skvělá příležitost to pro mladé studentky jaderných oborů je, já jsem se o ní dozvěděla v podstatě náhodou od jednoho z doktorandů Katedry jaderných reaktorů, a to jen několik týdnů před uzávěrkou pro podávání přihlášek. Právě proto mám obrovskou radost, že se o stipendiu rozhodl Ivančický zpravodaj napsat; že se informace o něm dostane k těm nejdůležitějším, tedy k mladým studentkám, pro které může být stipendijní program Marie Curie-Sklodowské motivací k výběru jaderného oboru tak, jak Agentura původně zamýšlela. Tehdy jsem se ale i přes to, že součástí přihlášky do programu je obsáhlý osobní dotazník, doporučení hned od dvou vyučujících a řada administrativních dokumentů, to vše samozřejmě v angličtině a nejlépe ve formě úředně ověřených překladů, rozhodla „šibeniční termín“ stihnout a naštěstí se mi to také podařilo. Neměla jsem nejmenší tušení, zda mám v celosvětové konkurenci dívek vůbec nějakou šanci; pokud jsem ale něčemu dávala alespoň malou naději, byl to můj prospěch. (Na Jaderné fakultě mě do té doby klasifikovali pouze třemi B, z čehož jedno bylo z angličtiny.) A pak jsem dlouhé dva měsíce čekala na oficiální vyjádření Agentury…
A Agentura se vyjádřila, že ti stipendium poskytne. Jaký to byl pocit? A jak stipendium změnilo tvůj studijní život?
Pocit to samozřejmě byl báječný. Jakkoli je to totiž neuvěřitelné, dostat stipendium pro mě znamenalo, že o mé životní výdaje po dobu plných dvou let inženýrského studia se od toho okamžiku stará Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Nechci ani v nejmenším naznačovat, že bych do té doby trpěla extrémní finanční nouzí; ačkoli pro mě vzhledem k náročnosti zvoleného oboru bohužel dlouhodobé brigády vůbec nepřipadaly v úvahu, oba rodiče mě na studiích po materiální stránce plně a velmi obětavě podporovali. Získání stipendia od Agentury bylo ale v mém životě právě tou rozhodující událostí, díky které jsem se poprvé mohla začít pevně stavět na vlastní nohy, a nejen to; dostatek finančních prostředků mi dovolil například i vycestovat na dvoutýdenní letní školu v Jižní Koreji nebo na mezinárodní konferenci mladých jaderníků do Japonska, kde jsem měla tu čest prezentovat svoji bakalářskou práci. Jen možnost vyjet do zahraničí i v rámci samotného stipendijního programu Marie Curie-Sklodowské už jsem bohužel využít nestihla, obětovala jsem ji nástupu do svého současného zaměstnání v Jaderné elektrárně Temelín.
Tam pracuješ na pozici technolog reaktorové fyziky – specialista. Co to znamená?
Momentálně to znamená, že se učím na další státní zkoušky; v elektrárenském slangu se tak ale neoznačují zkoušky vysokoškolské, nýbrž zkoušky na oprávnění pro výkon činností takzvaně zvláště důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti, které se skládají před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Ve zkratce to znamená, že abych mohla na Temelíně zastávat určité specifické funkce, v nichž se budu podílet například na výměně jaderného paliva nebo na spouštění jaderného reaktoru, musím absolvovat více než rok dlouhý zácvik neoddělitelně spojený s celou plejádou nejrůznějších zkoušek. Odměnou mi pak ale bude práce, v rámci které se snad začnu brzy podílet i na takových záležitostech, jako je dostavba nového jaderného zdroje v lokalitě Dukovany.
Nechtěla jsi jako rodilá Moravačka v Dukovanech začít pracovat rovnou?
Chtěla. Důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla přestěhovat k Temelínu, je ale více; a ten nejdůležitější popravdě nemá s prací vůbec nic společného. 🙂
Máš i nějaké další kolegyně – ženy, anebo pracuješ čistě v mužském kolektivu?
Na oddělení reaktorové fyziky nás v Temelíně pracuje celkem osmnáct, patnáct mužů a včetně mě nyní už tři ženy, tedy na poměry jaderné elektrárny je zdejší poměr dam ku pánům úžasně vysoký.
Myslíš si, že v nadcházejících letech se ten poměr bude ještě zvyšovat, třeba i díky stipendiu Marie Curie-Sklodowské?
To bych si samozřejmě moc přála. Jedním dechem ale dodávám, že to není proto, že bych byla zastánkyní dnes tak populárních genderových kvót; věřím ale v to, že každý by měl dostat možnost vybrat si profesi, která jej bude naplňovat, bude v ní dobrý a která mu bude dávat smysl. A o tom přece nerozhoduje, zda se narodí jako muž, anebo jako žena – to je věcí nadání, píle a přesvědčení každého jednotlivého člověka. Temelínské oddělení fyziky v to věří také; a přestože mi kolegové tu a tam nezapomenou galantně přidržet dveře, moc si vážím toho, že po pracovní stránce jsme si naprosto rovni. Samozřejmě však nepředstírám, že bych se nikdy nesetkala s někým, kdo byl diametrálně odlišného názoru. Kromě stereotypů ale dámám kariéru v jaderné elektrárně nechtěně komplikují i samotné vnitřní předpisy, které ve snaze chránit nastávající a čerstvé maminky před účinky radioaktivity naprosto striktně zakazují těhotným a kojícím ženám vstup do řady prostor, které jsou i pro reaktorové fyzičky běžnými místy výkonu práce. Obnovit si pověření pro výkon činností v těchto prostorách je pak pro maminky vracející se do zaměstnání úplně stejně náročné, jako by jej získávaly poprvé, a mateřství je tak po několik let nekompromisně vyřadí z podstatné části jejich práce. I proto jsem pevně přesvědčena, že stipendium Marie Curie-Sklodowské má rozhodně smysl jako nástroj, který pomáhá srovnávat příležitosti mezi muži a ženami, hledajícími uplatnění v jaderných oborech. Jak už jsem ale naznačila, z mého pohledu není jeho cílem ani tak zvýšit počet žen – jaderných fyziček jako zvýšit počet všech lidí, které jádro baví a kteří doopravdy dostanou příležitost se mu věnovat.
Katko, čím bys dnešní rozhovor uzavřela?
Upřímným poděkováním, že jste mě k němu pozvala. Jakkoli hrdě se dnes tváří titul „technolog reaktorové fyziky – specialista“ na dveřích do mojí kanceláře, přiznám se, že si doteď nepřipadám o moc víc než jako ta malá holčička, co si jednou do deníčku nakreslila reaktor. Pokud ale její příběh někoho alespoň maličko inspiruje k tomu, aby se nebál věřit svým dětským snům, nedal se odradit předsudky a aby se, jakkoli neschůdná se mu bude zdát, vydal na cestu ke svému vlastnímu úspěchu, budu moc šťastná.
Katko, děkuji za tvůj čas.
Bylo mi ctí a potěšením.
Rozmlouvala PhDr. Milena Špiříková
Gymnázium Jana Blahoslava Ivančice, p.o.
Lány 2, 664 91 Ivančice
Telefon (recepce): 511 193 193
Telefon (ředitel školy): 511 193 110
606 706 680
E-mail: reditel@gjbi.cz
Všechna práva vyhrazena © 2024 Gymnázium Jana Blahoslava. Tvorba webu dwgd.cz